Před osmdesáti lety, od jara 1943, se pankrácká věznice stala i popravištěm. Celkem tady přišlo o život sekerou a provazem jedenáct set lidí.  „Jaká to hrůzná ironie: z jara roku třiačtyřicátého si v Drážďanech musili přiznat, že ani při nejlepší vůli jejich sekera už nepostačí stínat tolik hlav, kolik jich k useknutí odsoudí ty jejich různé Volks-, Sonder-, Land- a Schnellgerichty. Takovou žeň kati ještě neměli, jako jim zabezpečil nacistický režim,“ píše v předmluvě ke knize ŽALUJI, Pankrácká kalvarie, Vladimír Thiele. A pokračuje: „Soudy nestačily zasedat a podpisovat rozsudky. Popravčí čety nestačily střílet, snímat pověšené židy s háků a hadicemi smývat s dlaždic ´sekeráren´ rudou českou krev. Krev nejvzácnějších synů a dcer národa. Ty nejryzejší hlavy, do poslední chvíle hrdě vzpřímené a s pohrdlivým úsměškem se dívající vrahům do tváře. Hlavy dělníků a profesorů, dřevorubců, pradlen a doktorů, tvrdé české hlavy padaly… Co bylo proti těmto žním našich starých sedmadvacet českých pánů, popravených před více než třemi stoletími. Přes tři sta let jsme s hrůzou hleděli zpátky k staroměstskému lešení, mráz nám šel při čtení Wintrova Kampana po zádech, dětem ve škole tuto historickou vraždu ryli do paměti, a tyto děti staly se dnes svědky něčeho, co svou hrůzou tisíckrát přesahuje historickou zkazku. Ano, děti viděly, jak jim odváděli maminky a otce z domova, děti nacházely po návratu ze školy svůj domov na ruby a s příbuznými se již nesetkaly. A kolik dětí bylo odvlečeno, podvyživeno a kdesi zašantročeno!

´Smrt se mi nezdá tak hrozná, ale okolnost, že poprava se provádí mezi čtyřmi stěnami, ve mně vzbuzuje hnus. Jak mnohem přijatelnější je poprava zastřelením někde pod širou oblohou. I v tom je rozdíl – poprava v místnosti má v sobě cosi odpuzujícího…´ Hle, to jsou slova k smrti odsouzeného z Pankráce. Tři věty kouskem tuhy psané, postesk jednoho z tisíců, kterému se podařilo okénkem z cely smrti vyhoditi tajný vzkaz – moták. Oč strašnější se jeví tato představa smrti. Popravy dneška již nejsou divadlem veřejnosti; je jich příliš mnoho, zdržovalo by to provoz. Lidé by byli stále v divadle. Německé soudnictví již nepopřálo odsouzencům vidět naposledy modré české nebe nad hlavou, neboť i to je malým dobrodiním – nechat si duši odlétnout vzhůru! Proto byli lidé hnáni na porážku jako dobytek, poklusem do kachlíkových místností, poráženi na lavici pod sekeru a nad maličkým kanálkem se zaschlou krví byla jim sťata hlava.

Proč byli tito lidé popravováni? Proč byly dokonce vyvražďovány celé rodiny za jednoho svého člena, který poskytl přístřeší někomu, kdo neměl kam by hlavu složil. Za pohoštění cizince, neznámého poutníka, který jim s prosbou zaklepal na dveře. Za to, že ho doporučil k svým známým, kde mohl přespat. To všechno bylo shrnuto pod ortel ´přechovávání a napomáhání nepříteli´. Nebo za to, že venkovské ženy v polích podaly pocestnému skývu chleba. A ještě pro krávy a prasata nás popravovali, pro rezavou pušku za trám zastrčenou, ´památečnou po tátovi z války´. I pro kuchyňský nůž, který byl náhodou delší než lidská dlaň. A pro jakýsi drátek v přijímači, který tam často sami souzenému zapojili. Nebo pro pár lístků na maso. Pro pytel obilí, který si mlynář schoval, aby mohl být venkovský chléb bělejší. Ach Bože, za co za všecko nás to nezkracovali o hlavu.

A lidé šli jak berani; zavile, hrdě, bez vědomí viny. Cely smrti na Pankráci byly přeplněny mlčícím a nezlomeným osazenstvem. Šli pod sekeru vyrovnáni sami se sebou i s osudem, šli s úsměvem na rtech. ´Tělo zabijete, ducha však nikoliv! Náš národ i naše idea je věčná.´  K této filosofii došli až zde, v temných kutloších bez jídla, bez hygieny, bez možnosti žít jako lidé. Ještě pár hodin před popravou si na přípravných celách zpívali naše hymny a Zasviť mi ty slunko zlaté…

Z jejich těl je dnes už jen prach, neboť je spálili i s oddělenou hlavou ve strašnickém krematoriu a nezbylo tu víc než pár srdcí, která krvácejí. A potom – pár dopisů.“

Pankrácká kalvarie byla pokračováním soudů a poprav pro ukrývání nebo účast na ukrývání českých parašutistů, kteří provedli atentát na Heydricha. Podle některých pramenů jich bylo 252, ve skutečnosti mnohem více. V našem seriálu se pokusíme přiblížit události od 15. března 1939 na základě dobových dokumentů. Zdrojem nám jsou vystoupení představitelů naší exilové vlády, sborník Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava (Právnické nakladatelství a knihkupectví v Praze). To vše propojené úryvky z knihy Za Heydrichem stín, jejímž autorem je Jan Andrejs (Naše vojsko 1947) a dalších pramenů. Zde je třeba na místě uvést, že literatury o atentátu na Heydricha je víc než dost, různé kvality a historické správnosti. Andrejsova kniha nás zaujala mj. z toho důvodu, že vyšla krátce po skončení druhé světové války a autor jí psal ještě pln dojmů z doby a událostí, na které bychom neměli zapomínat. V doslovu si klade otázku: Zda stál Heydrich za to? A odpovídá:

Sám o sobě snad ne. Ale stálo za to poznání, že starý husitský duch v národu ještě nevyhynul, že jsme neztratili schopnost odporu proti zlu, že se v lidech uchovala čest i hrdost nepokořených, že jed opatrnictví a chytráckého vyčkávání nerozleptal naše kosti a nerozložil naší krev.

A že jsme se dovedli v těch, kteří to učinili ve jménu národa, čestně postaviti po bok všem, kdo ve světě zdvihli prapor proti hrůze a násilí bez váhání a bez dotazů, co je to bude stát.

Jen takový národ byl schopen uskutečnit svůj 5. květen. Jen takový národ mohl ve dnech nejslavnější revoluce myslit především na svůj cíl a pak teprve na počet svých padlých.