Oldřich Egem: Z donchuánských pamětí

Sotva za sebou přibouchli dveře ztemnělé předsíně, padli si do náručí.

„Micinko.“

„Mourečku.“

Dvě něžná slova byla umlčena rekordně dlouhým polibkem. Potom vzal Moureček Micinku jemně pod paží a odešli do ložnice. Ještě než Micinka rozhodila manželské lože, stačil Moureček otočit klíčem v zámku a nechat jej tamtéž.

Co následovalo, si jistě domyslíte. Líčení téhož by zabralo mnoho místa.

Ze sladkého odpočinku vyrušily milence jakési šátravé zvuky. Micinka, oblečena jen náušnicemi, začala pozorněji naslouchat. Mourek, oděn pouze náramkovými hodinkami, se zeptal, co se děje.
„To by mohl být manžel,“ špitla Micinka. „Mourečku, rychle se stroj.“

„Jen klid, Micinko, času dost,“ odtušil Moureček a slastně se protáhl.

„Ty ho neznáš, a on se taky nezná, když se rozčílí. Je žárlivý jako Othello, ba ještě víc,“ zděsila se Micinka, neboť zvuk kovu zaléhající do ložnice sílil.

„No dobrá, ale pamatuj, že klid je teď to nejhlavnější,“ zdůraznil Moureček. A zatímco se oblékali, vyložil Micince svůj plán.

Když už si Moureček uvazoval kravatu, přidal ten kdosi za dveřmi ke zvonění první tvrdý kopanec.

„Copak je?“ ozvala se Micinka z předsíně a zívla.

„To jsem já. Proč ksakru necháváš klíč v zámku? Otevři nebo vyrazím dveře!“

Odemkla, dveře se rozletěly a rozlícený manžel vběhl do nastražené pasti. Všiml si totiž okamžitě, že dveře do ložnice jsou pootevřené a za nimi se bělá rozestlané lůžko.

„Ty tu někoho máš!“ zařval hlasem raněného lva.

„Blázínku, rozbolela mě hlava, tak jsem si vzala raději hned dva prášky. Asi před pěti minutami jsem teprve usnula,“ zívla znovu Micinka.

Nevěřil, ale než stačil zkontrolovat, zda není někdo pod postelemi a v přilehlé koupelně, byl Moureček na schodišti, kam vyběhl z úkrytu za otevřenými bytovými dveřmi. Namísto dolů se však vydal nahoru, do vyšších poschodí. Zkusil prostě starý, tolikrát už osvědčený trik.

„Prosím tě, proč tak vyvádíš?“ zeptala se Micinka manžela a zívla potřetí.

Neodpověděl, neboť se právě řítil do kuchyně.

Micinku to začalo bavit. Moureček je v bezpečí a tenhle ať si hledá.

Hledal důkladně a skončil v předsíni, v truhle po babičce. Teprve když práskl jejím víkem, všiml si otevřených dveří do chodby. Za chvilku pádil po schodech dolů. A zrovna mezi domovními vraty nachytal nějakého elegána, jak si navléká druhou rukavici. Popadl ho za límec a doslova vynesl ke dveřím svého bytu. Teprve tam se cizinec vzpamatoval. Začal se bránit rukama, nohama, a francouzskými slovy.

„Já ti dám france,“ neporozuměl manžel a cupoval za vydatného křiku, teď už i Micinčina, na míru šitý oblek nešťastného muže.

V tu chvíli dostal Moureček nápad. Seběhl do poschodí nad Micinčiným bytem a jda rychle chodbami do vyšších pater, zazvonil u každých dveří. Moc lidí doma nebylo, neboť byly teprve tři hodiny s poledne, ale sem tam přece jen někdo vyšel. A jak už to v činžáku bývá, zvědavost hnala lidi tam, odkud se ozýval křik do prvního poschodí.

Teprve když se na místo sporu dobelhal pan Kočka, profesor na odpočinku, nastal ve věci obrat. Pan profesor totiž vysvětlil, že monsieur Maginot byl u něho na návštěvě, z níž před chvilkou odešel. Zchlazený manžel se na žádné vysvětlení nezmohl. Nezbylo, než aby je podal u soudu, kam byl volán pro výtržnost. Situace využila i Micinka a zažádala o rozvod.

Dvě žaloby najednou zkrušily nebohého manžela tak, že ho Moureček, který se účastnil obou soudních líčení, málem nepoznal. Rozhodně prý se na jeho účet pobavil potřetí. Druhé dějství dramatu – výtržnost – sledoval totiž pohodlně s ostatními obyvateli domu, do kterého po Micinčině rozvodu docházel už zcela bez obav.

Dlouho však nechodil. Prosím vás, copak takové kouzla zbavené dobrodružství může někoho lákat?

Zdroj: Minisoudničky, Vyd. a nakl. Novinář, Praha 1971