České členství v EU má své plusy i mínusy, czexit by se ale nevyplatil

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom  Trinity Bank
Eurozóna již z hlediska Česka není elitním klubem jako před dvaceti lety.
Pro Česko a jeho ekonomiku členství v EU znamená zejména to, že naše země patří k bloku zemí, který je globálním hráčem. Těžko by globálním hráčem byla ČR sama o sobě. Na tom, kam se tento blok zemí ubírá, se navíc Česko může podílet a spolurozhodovat o něm, byť je otázka, do jaké míry. Nicméně v tomto ohledu ČR jako celek členstvím v EU nepochybně získává. Vysoce nad rámec více než bilionu korun, který od vstupu do EU v čistém vyjádření získalo z unijních rozpočtů.
Z hlediska řadových občanů Česka je dnes, po dvaceti letech členství, EU mnohdy již samozřejmostí. Už nemají pocit, že by členství v EU Českou republiku řadilo k opravdu elitnímu klubu zemí. Tento pocit definitivně vyprchal kolem let 2010 a 2011, kdy propukla řecká, resp. evropská dluhová krize. Tehdy řada Čechů získala dojem, že země, ke kterým tolik vzhlíželi v době socialismu nebo ještě po pádu železné opony, nejsou spravovány zase o tolik lépe než Česká republika. To nahlodalo jejich důvěru v evropské instituce, v onen „Brusel“. Ruku v ruce výrazně s tím klesla jejich ochota přijmout euro, přičemž tento stav trvá dodnes.
Evropská legislativa dnes tvoří většinu legislativy nově přijímané na území České republiky. Je tedy zřejmé, že členství v EU více či méně proměňuje všechna odvětví a oblasti života. Obecně je patrný nárůst byrokracie, ale také třeba rozsáhlá dotační agenda spojená s čerpáním peněz z fondů EU. Ty zhusta míří například na infrastrukturní výstavbu, byť v porovnání třeba se sousedním Polskem stále jaksi nedostatečně. Markantně zesílila také regulace mnoha oblastí lidského života, například ta spojená s environmentálními ohledy, s mediální nálepkou Green Deal. Regulace v oblasti třeba automobilové výroby už jsou dnes tak rozsáhlé, že ohrožují její vlastní ekonomickou rentabilitu. Jedná se například o přísné emisní limity a testy, které vážně ohrožují i kondici českého automobilového průmyslu. Je ovšem otázka, do jaké míry bychom zůstali tomuto vývoji ušetřeni, pokud bychom setrvali mimo EU. Pokud by totiž měly u nás vyráběné vozy na tamním trhu uspívat, stejně by ony normy musely splňovat. Na jednotný trh EU přitom dlouhodobě vyvážíme zhruba 85 procent zboží a žádný jiný srovnatelný trh pro nás prostě k dispozici není.
Česká republika díky členství v EU upevnila v očích mezinárodních investorů svoji důvěryhodnost, což se projevuje nižšími náklady na obsluhu dluhu, a tedy dlouhodobě nižšími náklady na celý provoz státu. K ekonomickému růstu ČR citelně a dlouhodobě přispívá také a zejména naše zapojení do jednotného vnitřního trhu. Bohužel, naopak se nepovedlo odbourat právě vysokou míru „bruselských“ regulací a byrokracie, které podvazují ekonomickou aktivitu a v nemalé míře tak nahlodávají vysoce pozitivní přínos našeho přímého zapojení do jednotného vnitřního trhu EU.
Pokud by Česká republika z EU po vzoru Británie vystoupila, je to, jako bychom se dobrovolně střelili do nohy. Alespoň z ekonomického hlediska je tedy rozhodně rozumné czexit odmítat. Objevil se však v české veřejné debatě o něm jeden nešvar. Mnozí z těch, kteří czexit – správně – odmítají, současně sklouzávají k jakési ideologické předpojatosti. Odmítají připustit vlastně jakoukoli stinnější stránku evropské ekonomické integrace. Činí tak mnohdy zjevně s dobrým úmyslem, aby zdůrazněním některé její slabší stránky zbytečně nenahrávali extrémním kritikům EU či přímo stoupencům czexitu. Jenže máloco je černobílé jako šachovnice, a tak je jejich dobrý úmysl další příslovečnou dlaždicí na cestě do czexitového pekla. Tím, že líčí evropskou ekonomickou integraci pouze „bíle“ a odmítají připustit její „šedé“, či dokonce „černé“ momenty, se z nich nejen v očích stoupenců czexitu stávají eurohujeři. Jakmile ve veřejné debatě takovou nálepku dostanou, ztrácejí svůj kredit a končí u přesvědčování přesvědčených. To je velká škoda.
Jeden příklad za všechny. Od vstupu Česka do EU stoupl český vývoz do jejích členských zemí v běžných cenách o více než 120 procent. Do zemí Evropské unie přitom stále, tak jako roku 2004, vyvážíme zhruba 85 procent našeho celkového exportu. Svým způsobem jsme tak dnes se zbytkem Evropské unie dvojnásobně provázanější než na začátku našeho členství. Připravit se dobrovolně o bezproblémový přístup na tento trh, jehož důležitost pro nás tak rapidně narůstá, by opravdu bylo onou střelbou do vlastní nohy. V tomto mají odpůrci czexitu pochopitelně naprostou pravdu.
Jenže když dojde na otázky jiné, pravdu mnozí z nich náhle nahrazují ideologií. Pravdou – z jejich hlediska nepříjemnou – je totiž třeba také to, že jednotná měna euro za současných podmínek nemusí nijak přispívat k prosperitě České republiky.
Máloco totiž ukazuje současnou nešťastnost a častou plytkost české veřejné diskuse – a nejen o evropské integraci – zřetelněji než debata o přijetí eura, jež se letos opět rozjela. A vůbec neplatí, že vše v této diskusi již bylo řečeno! Naopak, eurozóna se od roku 2004, kdy se Česko vstupem do EU zavázalo euro přijmout, celkem zásadně proměnila – a proměňuje. A měla by se tedy vyvíjet i diskuse o euru.
Postupnou proměnu eura – a eurozóny – reflektují třeba hodnocení ratingových agentur, zpravidla se zhoršující. Jak to nejnověji demonstruje loňské prosincové zhoršení ratingu Slovenska agenturou Fitch na nejhorší úroveň od října 2005 – tedy od doby kdy Slovensko mělo ještě před přijetím eura, a dokonce před vstupem do „předpokoje“ eura, systému ERM II. Vskutku, Slovensko má dnes – s eurem – horší rating, než když ještě platilo svojí korunou, a dokonce ještě ani nebylo zapojeno do předvstupního mechanismu pro přijetí eura!
Nejde o výjimku. Již jen pět z dvaceti zemí eurozóny má podle agentury Fitch lepší rating než Česko. Jedná se o Německo, Rakousko, Nizozemsko, Lucembursko a Finsko. Nikdy v historii nemělo tolik zemí eurozóny stejný nebo horší rating než Česko, což samo o sobě staví otazník za výhodnost vstupu Česka do eurozóny. Naopak, dluhová zátěž této měnové unie neustále narůstá – a její souhrnný rating se ruku v ruce s tím zhoršuje –, přičemž přímé náklady s tím spojené by v případě přijetí eura neslo i Česko.
Když Česko dnes přesně před dvaceti lety, 1. května 2004, do EU vstupovalo, mělo dle Fitche celkem 100 procent členských zemí eurozóny, včetně Řecka, lepší rating než ČR. Nyní, po loňském zhoršení ratingu Francie, už je to jen 25 procent zemí eurozóny. To je docela sešup za necelých 20 let! Lepší rating než ČR mají nyní jen již zmíněné Německo, Rakousko, Nizozemsko, Lucembursko a Finsko. Zhusta se zhoršující ratingy členských zemí eura, zdaleka nejen Francie a Slovenska, jasně říkají, že eurozóna dnes již není elitním klubem, jakým bývala třeba právě roku 2004, kdy Česko do EU vstupovalo.
Jenže tuzemští politici, ale i mnozí veřejní komentátoři, pokud jsou vůbec schopni k euru zaujmout alespoň trochu zevrubnější a promyšlenější stanovisko, jako by se zasekli v době před dvaceti lety. Takové zatuhnutí v minulosti je stěžejním důvodem oné plytkosti celé diskuse o euru. Euro je viděno jako všelék na rozličné neduhy – je to přece měna elitního klubu a Česko je postkomunistická, zaostalá země! Bez hlubší analýzy tak dnes stoupenci eura tvrdí třeba to, že by s ním Česko neprocházelo tak mimořádně vysokou inflací jako loni či předloni. Ale o co zastánci eura tento svůj názor – předkládaný navíc často jako danost, o níž se snad ani nepochybuje a nediskutuje – opírají? Vždyť jakmile by měli tuto údajnou danost podepřít alespoň trochu validním argumentem, ocitnou se v úzkých. Proto právě celá diskuse o euru „raději“ končí jen u povrchních výkřiků, které jsou nehodné snad i branže politiky, tedy branže nutně zjednodušených hesel a zkratek.
Ano, Evropská unie má z ekonomického hlediska plusy i minusy. Plusem je třeba velký vnitřní trh, minusem například jednotná měna, kterou země typu Itálie neměly nikdy přijímat. Ti, kdo vyzdvihují plusy, zatímco bagatelizují minusy, prokazují svému cíli, jímž v extrému je odvrácení czexitu, medvědí službu.
Přitom ekonomicky opodstatněné řešení je snadné. A opět nejde o žádnou raketovou fyziku. Stačí připustit, že evropská ekonomická integrace má své minusy. Ale jedním dechem je přitom třeba dodat, že tyto minusy jsou více než vyváženy plusy, které podstatným způsobem pramení z našeho hladkého přístupu na jednotný vnitřní trh. Je to pravda. A proto je to přesvědčivější než falešné malování evropské ekonomické integrace buď jen na černo, nebo jen na bílo. Pravda zkrátka není černobílá.
 
Macron žádá revoluční změnu fungování Evropské centrální banky
Na dluh Francie a dalších vysoce zadlužených zemí by se „skládali“ občané celé eurozóny.
Francouzský prezident Emmanuel Macron žádá revoluční změnu fungování Evropské centrální banky. Měla by být v důsledku tolerantnější k inflaci. Francii by to ulevilo od nákladů dluhu. Ovšem občané eurozóny by tím více ztráceli na kupní síle svých úspor a příjmů.
Svůj radikální návrh Macron předestřel ve čtvrtek při projevu na pařížské Sorboně. Evropská centrální banka by podle něj měla mít hned minimálně trojí mandát. Měla by totiž cílovat nejen inflaci, ale také ekonomický růst, přičemž by současně měla zohledňovat dekarbonizační úsilí.
Jestliže by ECB sledovala hned tři cíle najednou, půjde o zásadní průlom, jenž ve světě, ani v dosavadní historii ECB nemá obdoby. V současnosti je ústředním cílem centrálních bank v ekonomicky vyspělém světě zpravidla dosahování cenové stability, a to prostřednictvím cílování jen a pouze inflace. I když například americká centrální banka – Fed – naplňuje takzvaný duální mandát. Vedle cenové stability je jí cílem také plná – tedy maximální udržitelná – zaměstnanost.
Macron však návrhem zjevně sleduje ekonomický zájem Francie, případně jiných vysoce zadlužených států eurozóny. Náklady obsluhy dluhu těchto zemí totiž mají v nejbližších letech poměrně dramaticky narůstat. Například ve Francii náklady obsluhy dluhu podle letošní prognózy tamní vlády stoupnou z loňských necelých 40 miliard eur na více než 70 miliard eur v roce 2027. Klíčovým důvodem tohoto nárůstu je kromě opakujících se deficitů veřejných financí také aktuální boj ECB s inflací, který způsobil výrazný růst úrokových sazeb napříč eurozónou, tedy i na dluhu francouzské vlády.
Ratingová agentura Fitch Ratings v pátek varovala, že Francie nejspíše nebude s to snížit minimálně do roku 2027 schodek svých veřejných financí pod úroveň tří procent HDP. Francie tak má alespoň v několika příštích letech porušovat základní pravidlo, na němž eurozóna stojí, tedy pravidlo právě nejvýše tříprocentního deficitu, jak jej už v 90. letech ustanovil Pakt růstu a stability. Bez něj by zřejmě nikdy se zavedením eura nesouhlasilo Německo. Korespondují s ním také maastrichtská kritéria pro přijetí eura.
Pokud by ale ECB do svého mandátu začlenila třeba právě dekarbonizační úsilí, jak žádá Macron, v důsledku by tolerovala vyšší inflaci. Lze totiž argumentovat, že dekarbonizační úsilí, například v podobě přechodu na dražší zelené energie či rozšiřování okruhu uplatnění emisních povolenek, je nákladné, tudíž přirozeně inflační. Pokud by tedy ECB výraznější inflaci mohla zdůvodňovat právě dekarbonizací, a tu měla jako svůj další mandát, proti takto navýšené inflaci by nebojovala – tolerovala by ji. Tím pádem by i při výraznější inflaci, než je ta střednědobě dvouprocentní (současný cíl ECB), mohla ponechat své úrokové sazby bez navýšení, nebo je zvyšovat pozvolněji a mírněji než při současném mandátu jediném.
Macronův návrh, který takřka jistě narazí na odpor fiskálně ukázněnějšího a inflačně averznějšího Německa, by sice znamenal, že náklady obsluhy dluhu Francie porostou pomaleji, avšak za tu cenu, že úspory a příjmy občanů eurozóny budou inflací znehodnocovány rychleji a výrazněji než dosud. Ve výsledku by se vlastně lidé v eurozóně „skládali“ na to, aby se Francie nedostala do nebezpečné dluhové spirály, jež v extrémním případě končí platební neschopností.
Jednalo by se o tak zásadní proměnu fungování ekonomiky celé eurozóny, že by více na platnosti získal argument těch, kteří v Česku nyní volají po referendu o možném přijetí eura, přičemž toto své volání zdůvodňují tím, že eurozóna od roku 2004, kdy se do ní Česko vstupem do EU zavázalo vstoupit, doznala značných změn. Nyní, pokud by Macronův návrh prošel, by to tedy byly tuplovaně značné změny.
 
Česká ekonomika letos roste mírně nad očekávání
Lidé se zbavili strachu z drahých energií, inflace i konsolidačního balíčku, celoročně však ekonomiku budou táhnout dolů zásoby.
Zveřejněné předběžné údaje k výkonu české ekonomiky v letošním prvním čtvrtletí signalizují, že hospodářství rostlo mírně výrazněji, než se čekalo. Meziročně přidalo 0,4 procenta, zatímco analytici oslovení agenturou Bloomberg předpokládali ve střední hodnotě svých odhadů vzestup o 0,3 procenta. Mezičtvrtletní pak růst činil 0,5 procenta, kdežto očekávání cílila nejčastěji na úroveň 0,4 procenta.
I když růst překonal očekávání, vychází z poměrně nízké základny, neboť česká ekonomika představuje jedinou v rámci EU, jež se dosud nedokázala vypořádat s útlumem způsobeném nejprve pandemií covidu a posléze válkou na Ukrajině a s ní souvisejícími šoky. Příznivě se do výkonu české ekonomiky letos propisuje spotřeba domácností, které se osmělují k větším nákupům, neboť je přešla úzkost z drahých energií a dopadů konsolidačního balíčku. Pozitivně vnímají letošní citelný pokles inflace, té stávající i vyhlížené. Po dvou letech poklesu letos porostou reálné mzdy, což je pro spotřebu domácností příznivý impuls, jenž už se zrcadlí v jejich zlepšujícím se sentimentu a důvěře v ekonomiku a nyní tedy i v údajích k růstu hospodářství v prvním čtvrtletí.
Vedle spotřeby domácností to v mezičtvrtletním pohledu byly ještě investice podpořené prostředky z fondů EU, které letos v prvních třech měsících roku vytáhly výkon celé ekonomiky do pásma „černé nuly“.
Meziročně pak kladně působila opět spotřeba domácností a také lepšící se kondice zahraničního obchodu, odrážející se v nárůstu jeho přebytku. Ten podpořil zejména automobilový průmysl, jemuž však letos může poněkud docházet dech, neboť opadne poptávka nahromaděná ještě v době post-pandemických zádrhelů v mezinárodní logistice.
Letos by měl celoročně růst české ekonomiky činit 1,1 procenta, když k němu pozitivně přispěje konečně také spotřeba domácností – na rozdíl od loňska. Pozitivně přispějí také výdaje vlády, investice a zahraniční obchod, zatímco negativně vývoj stavu zásob. Zásoby se negativně projeví poměrně výrazně. I když totiž celková poptávka v ekonomice roste – i díky oživení apetýtu domácností –, zatím ji i letos z podstatné části bude uspokojovat rozprodej zboží již vyrobeného a uskladněného. Nemusí se vždy jednat o uskladnění v úplně finální podobě, jak demonstruje zrovna právě třeba zmíněná situace v autoprůmyslu; z velké části již dokončené vozy čekají na několik posledních komponent a zákazníci se musí mířit s dlouhými čekacími lhůtami. (1.5.2024)