Oldřich Egem: Život je změna, změna je život

Ztichlou ranní Prahou kráčel pomalu muž s houslemi pod paží. Celý ještě voněl milenčiným tělem, a ačkoli unaven, připadal si jako by šel z ráje. To ovšem neznamenalo, že se netěší na svou pohodlnou postel, na níž ve snu prožije všechno znovu…

Leč nebylo mu dopřáno dostat se do postele, neboť před vchodem do domu ho zastavil pořádný hromotluk.

„Pan Eda, houslista?“ zeptal se ten muž.

Mistr neuznal za vhodné odpovědět. Za prvé nese pouzdro s houslemi a za druhé je přece jako umělec všude dostatečně znám.

„Já jen abych se nezmejlil,“ pokračoval neznámý. „Tak si pěkně odložte housličky a brejle, nerad bych vám je poškodil.“

„Co si to člověče…“, dál se pan Eda nedostal, neboť mu byla jedna, jak se říká, přišita. Zatím pouze ukázková – exhibiční. Po lehké ráně těžkého muže pan Eda raději uposlechl. Položil něžně housličky na schod a přidal k nim brýle. Mohl sice volat o pomoc, ale nějako vytušil, že tohle muselo při chození za vdanou paní Jenůvkou stejně jednou přijít.

Přišlo toho však tolik, že už v prvním kole se pan Eda rozhodl pomoc přece jen přivolat. Než se mu jí dostalo, muž zmizel a on sám byl v takovém stavu, že ho museli převézt do nemocnice. Dostal se tedy na kýžené lůžko, jenomže ne na své…

O necelou hodinu později se v bytě manželů Derných odbýval poněkud jiný rozhovor. Týkal se sice téhož, navrch tu však měla paní Jenůvka, drobná, leč modelově stavěná žena.

„Ukaž ruce!“ nařídila manželovi, který se nešikovně snažil schovat tyhle končetiny za záda.

„Tak ty ses rval, viď? A s kým, mohu-li vědět? To ti nestačí box v ringu?“

Když jí manžel pověděl, s kým se setkal a proč, pronesla hlasem kobry: „Tak to je konec, Josef!“

Potom bouchla dveřmi ložnice, v jejichž zámku vzápětí zaskřípal otáčený klíč. Manžel Josef, neporazitelný bijec první třídy, si odevzdaně lehl na gauč v obývacím pokoji…

Pan Eda byl opravdu džentlmen. Když se ho ptali, kdo ho takhle zřídil, neprozradil, třebaže to už bezpečně věděl. Takže v této věci se manžel Josef soudu vyhnu. Stanul však zanedlouho před civilním senátem, kam byl povolán „ve věci žaloby o rozvod,“ podané kdysi tolik ho milující chotí.

„S ním, pane předsedo, se nedá žít. Mezi boxery mu říkají mlátička. Tedy ne, že by mne bil, to si nikdy nedovolil, ale ta brutalita z něho jen čiší. Zkrátka, abych to neprodlužovala, cítím k němu nepřekonatelný odpor,“ stěžovala si paní Jenůvka.

Manžel Josef začal sice cosi blekotat o panu Edovi, ale byl včas zabrzděn svým právním zástupcem. Děti neměli a tak se soud rozhodl manželství rozvést.

„Děkuji vám, pane předsedo,“ loučila se po skončení líčení paní Jenůvka a obdařila soudce úsměvem, pro který houslista Eda tolik vytrpěl.

Manžel, vlastně teď už bývalý, jen cosi zabručel a schlíple odešel z jednací síně. Nedokázal dost dobře pochopit, že to takhle dopadlo. Vždyť vinna je ona a ne on! Copak neměla milence? Vzal pouze právo do svých rukou. To ovšem byla ta kardinální chyba, jak bystře posoudil jeho právní zástupce, který měl co dělat, aby pan Josef při líčení všechno nevyžvanil. Neměl zkrátka na vybranou – buď eventuální trest za ublížení na zdraví, anebo rozvod. Když mu nakonec pan doktor poradil to druhé, přijal.

Za nějaký čas po rozvodu slavilo umění triumf. Jemný houslista Eda si bral něžnou paní Jenůvku, která se konečně zbavila přízraku věčné brutality. Nezbývá, než mistrovi popřát, aby mladá paní nezatoužila - kvůli životní rovnováze – opět po někom jiném. Aby třeba houslistu nevyměnila za cyklistu.

Zdroj: Oldřich Egem Minisoudničky, Vyd. a nakl. Novinář, Praha 1971