Sokolské epištoly: Politika

Daleko jest mne, abych tu věci politické rozpřádal. Pokládám politiku za věc příliš vážnou, vyžadující velikých vědomostí, širokého rozhledu a pečlivého studia a divím se proto vždy smělosti, s jakou u nás každý žabař politisuje. Říká se tomu „politika u žbánku“, a věru, dobře bylo by na světě, kdyby s tou horlivostí, s jakou požitkáři opravují a upravují svět, sami sebe chtěli napravovat. Ale kdež!
Zde na mysli mám politiku ve spolku a řeknu předem co nejrozhodněji: Není horšího nepřítele jednot sokolských nad sváry politické. Počátek konce jest tam, kde tahanice strannické vůbec, politické pak zvláště zanesou lidé zlé vůle do spolku. Pravil jsem „lidé zlé vůle“ – možno vůbec mluvit o dobré vůli u lidí, kteří nemají ani špetky svědomí? Marně bys hledal svědomí u těch, kteří nestydí se zatahovati do jednoty rozbroj politický. Zkušenosti z let sedmdesátých, kdy polovice jednot zahynula svárem „mlado – staro“, výstražně varují před napodobením. Nepusťte politiku do Sokola, nedejte, aby se rozdělil ve dva tábory nepřátelské! „Království proti sobě rozdělené, zpustne, a dům na dům padne…“ Dosti jest místa, dosti příležitosti k politice mimo spolek, prah tělocvičny však budiž mezí, za kterou jen bratří, jen Čechové dobří jsou, k jednomu cíli směřující: ku povznesení sil mravních i tělesných lidu českého. Politika, že směřuje také ku povznesení sil mravních? Snad, aspoň v teorii najisto, ale v praxi za celý dlouhý čas, co sleduji zápasy politické, poznal jsem jen opak: politický boj pravidelně až do bláta strhuje účastníky jedny i druhé. Vášeň jest slepa, ale vášeň politická snad nejvíce ze všech.
A to myslíš, že Sokol má se vůbec vyhýbati politice? Ani mi nenapadlo mínění podobné, jen slepým nemá býti, jako ohromná většina druhých. Máť zajisté každý občan nejen právo, ale i povinnost, přiznávati se k té straně politické, jejíž směr nejvíce se mu zamlouvá, má tudíž i právo, aby pracoval pro stranu jak a kolik chce. Nemůže mu proto býti vytýkána třebas i případná agitace. Slyšel jsem dosti často i ošklivou píseň z úst, v nichž nedobře zněla, ale jako člověk střízlivý neodsoudil jsem zpěváka, vzpomínaje slov největšího člověka: „Kdo sám jsi čist, hoď první kamenem“ – a tak není na mně, abych odsuzoval i píseň politickou. Řeknu sice, že by lépe bylo, kdyby méně zpívali a více pracovali, ale odpovědí-li, abych se nepletl do věcí, jimž nerozumím, také dobře, neodsoudím.
Ale jedno jest, co dlužno odsouditi nejrozhodněji, a tím jest: Vystupovati ve prospěch strany té či oné vyzývavě jako příslušník spolku všenárodního. To že nečiníš, bratře? A co ten odznak sokolský na hrudí tvé, bojovně vypjaté, co že ten praví? Ten přímo křičí, že ty jako člen Sokola agituješ ve prospěch strany. To že ti ani nenapadlo, odznak že nic nemá s přesvědčením politickým? Tak myslíš ty, ale protivník přímo na odznak sokolský ukáže a již tu jest výčitka, že Sokol, t. j. jednota pracuje ve prospěch stranický. A za výčitkou hrozba a za hrozbou skutek nenávisti. Vím sice, že straník rozvášněný nepotřebuje k poškození jednoty odznaku jako záminky, ale jsou-li již takoví, jež volební vřava zbavila rozvahy a soudnosti (na mnohé působí politická vášeň jako alkohol), jest potřeba, aby na druhé straně tím více bylo lidí střízlivých, kteří by povinnost politickou vykonali rozhodně sic, ale klidně, nevyzývavě.
To jisto jest, že odznak sokolský k volbě nepatří. Mnoho jest pěny, mnoho špíny politické, toho všeho má býti Sokol uchován, před tím i odznak náš ubráněn.
Zmínil jsem se napřed o spolku všenárodním. Zda-li bys připustil, kdyby obranné naše jednoty (Ústř. Matice, N. J. Pošumavská, Severočeská atd.) měly pro členstvo své odznak oficielní, aby členové jejich tímto odznakem bojovali pro stranu svou, aby se vrhali do vřavy strannické? Pomysli si jen: Zde přívrženci strany jedné, tam stoupenci kandidáta druhého, tu i tam odznak Jednoty národní a nad oběma mračno vášně bezohledné, z něhož neviditelný proud mlna nabíjí ty jednotlivé články baterie, kterou takové shromáždění jest. Za krátko počnou šlehati blesky a bude bít hrom. Blesk švihne, hrom udeří – do místního odboru Matice, Jednoty, dovedeš si představiti, co to znamená? I největší straník, pokud jest rozumným člověkem, řekne: Zachraňte obranné jednoty před vřavou politickou!
Nuže, i „Sokol“ jest jednotou obrannou, on jest i spolkem všenárodním. Nic mne nezmate, budou-li ti či oni „přátelé“ naši rozhorleně protestovati, mně stačí skutečnost a ta řadí jednoty sokolské mezi národní jednoty obranné. Ale jestli že by to, co výše řečeno, bylo škodlivým Matici a Jednotám, Sokolstvu bylo by to přímo záhubným. Proč? U nás ke všemu přistupuje ještě myšlénka bratrství. A tu si, prosím, představte schůzi, které po moderním způsobu (nebývalo tak dříve, kdy bylo více dobrovolné kázně obecné) vyvrcholí ve sprostotu ba násilí! Představte si prosím, že zde na jedné i druhé straně jsou lidé, jichž odznak sokolský volá: Milujme se, bratři rodní! To hotový posměch! Myslím sice, že kde sprostota, tam Sokol vždycky uhne, aby se nepotřísnil, ale zase mi šeptá cosi: V davu duše jednotlivce splývá v duši davu, tam zásady nejkrásnější porazí ta síla elementární, která někdy sice vede vzhůru, ale zpravidla neodolatelně strhuje do bláta – a proto jda do schůze veřejné, odkládám odznak sokolský, na jehož neporušenosti mi záleží. Mám srdce k jednotě, mám i svědomí, které mne varuje, abych ani bezděčně neškodil tomu, co dražší jest mi nežli všecka politika – Sokolství. Smím počítati, že všichni dobří Sokolové (kéž jimi jsou všichni, kdo členy Sokola) půjdou cestou výše zmíněnou, cestou jediné správnou? „Věc naše není pro strany, ale pro národ veškerý“, pravil Tyrš – kdo neměl by špetky svědomí, by neposlechl hlasu vůdce Sokolstva?
Karel Vaníček Sokolské epištoly, Praha 1912